Strážci tradic a patricijské noblesy v historickém městě Perastu

Městečko Perast, které leží proti úžině Verige v boce Kotorské, pod vrcholem Iljino brdo (873 m), je sice malé počtem svých obyvatel (žije jich tu nyní necelých 500), ale velké svou historií i svými kulturními památkami. Od středověku až do 18. století bylo známo jako místo věhlasných mořeplavců, důležité středisko námořní plavby a stavby lodí (viz tematický článek: Bokelské námořnictvo, nejstarší a nejvěhlasnější sdružení námořníků na východním pobřeží Jadranu). Námořníci z Perastu prosluli i jako hrdinní obránci svého rodného města, které uhájili před četnými tureckými útoky – Turkům se je nikdy nepodařilo dobýt. Přitom Perast nebyl obehnán žádnými hradbami, obrannou jednotku tvořil každý dům, každý palác a rozhodujícím činitelem v každém boji s nepřítelem byla příslovečná odvaha a hrdinství jeho obyvatel. Vyznamenali se i při obraně dalších míst v boce. Však také Perasťané získali od Benátčanů, kteří byli po staletí pány boky, četné výsady.

Ale nebyly to zdaleka jen výhody poskytované Benátčany, které zejména v 17. a 18. století přispěly k velkému hospodářskému rozkvětu tohoto nevelkého sídla pod hradbou hor. Perast dosáhl mimořádných úspěchů a obrovské prosperity , vrcholící v 18. století, především díky úsilí svých obyvatel a jejich mimořádné kvalifikaci především v mořeplavbě. Z Perastu pocházely desítky námořních kapitánů, mimořádný věhlas získala perastská námořní škola Nautika, jejíž vysokou úroveň oceňoval již v 17. století ruský car Petr Veliký a v 18. století zahrnovala perastská flotila kolem stovky větších lodí. Ostatně perastští námořní odborníci dosáhli nejvyšších hodností v ruském loďstvu, kde sloužili jako admirálové, kartografové, přístavní inženýři apod. Ostruhy si však vydobyli i v dalších zemích; jeden Perasťan, Kristo Ćorko, se stal i španělským admirálem.

O tom, jak skvělé pověsti se u Benátčanů těšili vojáci a námořníci z boky a především z Perastu, svědčí mj. i skutečnost, že sloužili na admirálských válečných lodích jako strážci válečných praporů, tedy jako praporečníci – gonfaloniéři, což byla byla na lodích Benátské republiky nejprestižnější služba.

Perastští rodáci nebyli však jen mořští vlci, zocelení v plavbách a námořních šarvátkách, nýbrž to byli i ve své době obdivovaní spisovatelé a básníci, filozofové i církevní hodnostáři.

Rozmach Perastu se v době jeho nejslavnější epochy projevoval i kulturním vzestupem města. Především přední místní patricijské rodiny vybudovaly v té době v městečku svá honosná patricijská sídla, paláce, které dodnes svědčí nejen o jejich bohatství, ale především o jejich vytříbeném vkusu a vysoké úrovni stavitelů, které si zvali především z Benátek, aby jim v Perastu postavili sídla reprezentující jejich postavení.

Mezi přední perastské patricijské rodiny patřili v té době především Bujovićové, Zmajevićové, Viskovićové, Mazarovićové, Martinovićové, Mazarovićové a v neposlední řadě Balovićové a jejich odnož Matikola Balovićové. Jen sama rodina Balovićů dala městu osmnáct námořních kapitánů, kteří působili převážně v benátském válečném námořnictvu, ale i četné významné obchodníky, teology, kronikáře, spisovatele aj. Že Balovićové pokračovali v rodinné námořní tradici i v novější době, svědčí mj. skutečnost, že několik členů jejich rodiny působilo spolu s Viskovići jako námořní specialisté u rakouské lodní společnosti Lloyd. Své významné místo, zejména na kulturním poli si Balovićové udrželi po celé 19. století až do začátku 20. století. Část archivu této rodiny je nyní součástí sbírek archivu Chorvatské akademie věd a umění v Záhřebu, v záhřebské vědecké knihovně a ve Státním archivu. V muzeu města Perastu je ta část rodinného archivu Balovićů, spojená s dokumenty rodiny Viskovićů.

V městském muzeu v Perastu obdivují návštěvníci i několik portrétů členů rodiny Balovićů, mezi nimiž vyniká nejznámější člen této rodiny, Julije Balović (1672 – 1727). Vesměs jsou tyto portréty díla benátských mistrů. Z majetku Balovićů však pocházejí v muzeu i další četné obrazy, mědirytiny, které kdysi zdobily dodnes dochovaný palác, který tak jako dříve patří i dnes k architektonickým chloubám Perastu.

Mezi muzejními exponáty v Perastu jsou i četné předměty, které bývaly majetkem této rodiny, např. drahocenné zbraně, součásti oblečení, stylový nábytek, části knihovny, fotografie, bytové zařízení, lodní výstroj aj. Obzvláštní pozornost si zaslouží některé zde dochované knihy patřící Balovićům, které dosvědčují vysokou kulturní úroveň členů této rodiny. Jsou to knihy v italštině, řečtině, němčině, francouzštině a mnohdy jde o kompletní spisy některých klasiků, jako např. Vegilia, Cervantese, Voltaira, lorda Byrona, Goetha a dalších.

Městečko Perast, které utrpělo při zemětřesení v roce 1979 obrovské škody, se nemohlo dlouhá léta vzpamatovat z utrpěných ztrát. Nakonec se dočkalo důkladné obnovy a jsou to právě rekonstruované paláce perastských patriciů, které patří opět k nejobdivovanějším svědkům slavné minulosti boky Kotorské.

Andrija Zmajević, který se narodil v Perastu v roce 1624, se po teologických studiích v Římě stal opatem kláštera sv. Jiří (Sv. Djordje) na stejnojmenném ostrůvku v boce Kotorské proti Perastu. Jeho kariéra však rychle pokračovala – stal se vikářem v Budvě a brzy nato arcibiskupem v Baru. Protože však Bar byl tehdy v tureckých rukou, spravoval svou diecézi jen ze sousedního území, ovládaného černohorským kmenem Paštrovićů. Již jako arcibiskup sbíral a zapisoval lidové zpěvy a vyprávění jak z černohorského pobřeží, tak i z vnitrozemí. Sám proslul jako autor lyrických písní i epických zpěvů s náměty bojů s Turky nebo z úspěšných plaveb černohorských mořeplavců. Nepsal v latině, byť ji dobře ovládal, nýbrž v místním jazyce. V oblasti výtvarného umění mu patří velká zásluha jako mecenáši nejvýznamnějšího barokního umělce z boky Kotorské, malíře Tripa Kokolji, žáka Palmy mladšího, o němž ještě zmíníme podrobněji. Je pohřben v rodinném mauzoleu v kostele Panny Marie Růžencové (Gospa od Ružarija) v Perastu, v sousedství někdejšího paláce Zmajevićů.

Jeho synovec, Vicko Zmajević, narozený v roce 1670, následoval strýcova příkladu. Po vystudování v Římě se stal rovněž opatem kláštera sv. Jiří a již jako třicetiletý byl jmenován biskupem v Baru. Ani on však nemohl vykonávat svou funkci s ohledem na tureckou přítomnost v Baru, nýbrž ji musel vykonávat z Kotoru a Perastu. V roce 1713 byl ustanoven arcibiskupem v dalmatském Zadaru a papežovým zmocněncem pro katolíky pod tureckou nadvládou. V této své funkci projevoval velkou toleranci k pravoslavným věřícím a usiloval o vytvoření unie obou vyznání.

S jeho jménem je spojeno i založení osady Arbanasi u Zadaru (nyní je tato osada předměstím Zadaru). Arcibiskup Zmajević umožnil několika stům albánských katolických usedlíků z oblasti mezi Skadarským jezerem a městem Bar přestěhovat se do severní Dalmácie. Důvodem k vystěhování, které proběhlo ve třech etapách ve 20. a 30. letech 18. století, byly turecké represálie vůči těmto Albáncům především pro jejich účast v hnutí protitureckého odporu, pro jejich náboženské vyznání a pro jejich kritiku násilných odvodů k tureckému vojsku. Pro albánský původ přistěhovalceů byla jejich nová osada nazvána Arbanasi.

Ale ne všichni Zmajevićové se dali na kněžskou dráhu. Otec biskupa Vicka Zmajeviće, Krsto, majitel lodi a její kapitán, patřil k nejvýznamnějším osobnostem Perastu své doby. Usiloval o to, aby jeho mladší syn Matija Zmajević (tedy bratr arcibiskupa Vicka) získal co nejlepší námořnické vzdělání a praxi. Matija absolvoval renomovanou námořní školu v Perastu, výbornou praxi pak na otcově lodě. Když se v roce 1709 zapletl do spiknutí proti městskému správci Perastu, násilnickému Vickovi Bujovićovi, a do jeho vraždy, šlo mu o život. Přes Dubrovník a Istanbul se dostal do Ruska, kde tehdy vládl car Petr I. Ten na doporučení svých rádců přijal mladého námořníka s otevřenou náručí a ihned jej jmenoval kapitánem jedné své válečné lodi. Petr I. Vedl tehdy dlouholetou válku se Švédskem o svrchovanost nad Baltem. Přitom Petr začínal teprve své loďstvo budovat a zkušený námořník Zmajević mu byl velmi vítaný.

Matija se nejen výrazně zasloužil o dobudování ruské flotily, ale velkou měrou přispěl k ruským vítězstvím nad Švédy. Mj. se vyznamenal při ruském vítězství ve Finském zálivu v roce 1714. V roce 1719 byl jmenován kontradmirálem, velel 150 ruským válečným lodím a způsobil Švédům jednu z nejtěžších porážek u poloostrova Hanko. Petr je jmenoval admirálem a vrchním velitelem carské flotily. Po smrti Petra mu carevna Kateřina I. propůjčila nejvyšší carské vyznamenání, řád Alexandra Něvského. Na konci života upadl Matija Zmajević v nemilost neschopných Petrových nástupců a zemřel daleko od Petrohradu jako guvernér málo významné provincie. Podle současného historického bádání patří Matija Zmajević k úzkému okruhu námořních odborníků, kteří se zasloužili o vstup carského Ruska mezi námořní velmoci.

S počátky ruské námořní flotily souvisí i jméno obchodníka a námořního pedagoga Marka Martinoviće. Jeho námořní škola v Perastu si získala ve své době, tj. ve druhé polovině 17. a začátku 18. století takovou proslulost, že ji benátský senát doporučil ruskému caru Petru I. jako jednu ze špičkových námořních škol v Evropě. V roce 1698 poslal Petr do perastské školy sedmnáct svých urozených mužů s tím, aby se v ní naučili všem zásadám a tajům mořeplavby. Bylo to obrovské vyznamenání pro Marka Martinoviće, neboť Petr I. si pro výuku svých budoucích námořních důstojníků vybral tři školy, a to školu v Benátkách, v Nizozemí a právě v Terstu. Právě absolventi těchto tří škol se pak stali organizátory celého ruského námořnictva.

A ještě další námořník – rodák z boky Kotorské pracoval pro cara Petra v Rusku, a to v oblasti zakládání přístavů. Byl to Matija Melada a první ruské přístavy byly právě jeho dílem.

Jedním z nejslavnějších a nejpočetnějších šlechtických rodů jsou Viskovićové, kteří se významně zapsali do námořní, obchodní, vojenské, politické i kulturní historie Perastu. Datuje se od 15. století až do druhé poloviny 20. století, kdy zemřel poslední muž z rodu. Zabýváme se jimi podrobněji v článku: Památky v muzeu Viskovićů v Perastu v boce Kotorské.

Postavou rozporuplnou, ale velmi zajímavou, je příslušník další přední rodiny z Perastu, Vicko Bujović (1669 – 1709). Již jako mladý muž si ve válkách Benátské republiky s Turky získal pověst odvážného, mimořádně zdatného vojáka. Zúčastnil se např. Bojů o Krétu, proslavil se zejména při dobývání města Herceg-Novi v boce Kotorské a města Trebinje, tehdy na tureckých hranicích s Dubrovnickou republikou, a později při osvobozování celé boky z tureckého područí (jen města Perast a Kotor byla po celou dobu svobodná - jinak boku ovládali Turci). Benátčané jej pro jeho zásluhy v těchto bojích jmenovali velitelem své flotily, která měla za úkol chránit benátské obchodní lodě před pirátskými přepadeními. Zároveň dostal Vicko Bujović od Benátčanů jako feudum vesnici Kumbor a titul hraběte. V roce 1694, tedy jako pětadvacetiletý byl jmenován správcem Perastu. Při vykonávání této své funkce se Bujović brzy pro své násilnické a samovládné sklony dostal do sporu s místní šlechtou a občany, kteří mu zazlívali časté zneužívání správcovské pravomoci, diktátorské způsoby, rozmařilé nakládání s obecními prostředky a skandály při vykonávání soudcovské funkce. Přestože jednou z jeho hlavních povinností byl boj proti pirátům, neváhal později sám provozovat tuto činnost, přepadal a olupoval obchodní lodě Dubrovnické republiky. Nakonec padl za oběť spiknutí perastské šlechty v roce 1709, kdy zahynul v pouliční šarvátce, kterou sám vyprovokoval.

Dosud se traduje historka, ať již smyšlená nebo pravdivá, spojená s vybudováním jeho paláce v Perastu, a svědčí o jeho násilnické povaze. Palác z konce 17. století je mimořádně krásná a reprezentativní stavba. Dnes je v něm umístěno Muzeum města Perastu. Podle této historky si měl Vicko Bujović po dokončení paláce zálibně prohlížet ve společnosti benátského stavitele Fonty své nové sídlo a užívat i krásného výhledu z balkonu paláce. Při této příležitosti se měl na stavitele obrátit s otázkou, zda by byl schopen postavit ještě krásnější palác, než je ten jeho. Na kladnou odpověď zareagoval Bujović okamžitě: svrhl stavitele z balkonu dolů; ten zůstal ležet na místě mrtvý. Tím si opravdu zajistil, že stavitel už nikomu krásnější palác nepostavil. Je to vlastně jakási černohorská obdoba pověsti o pražském staroměstském orloji a nešťastnému osudu jeho tvůrce, mistra Hanuše.

Z Perastu pocházel ještě jeden věhlasný statečný bojovník proti Turkům, Ivan Burović. V bojích o znovudobytí Herceg-Novi v roce 1687 projevil takovou chrabrost, že si jej povšiml benátský velitel obléhatelů, a po dobytí města mu daroval dům místního tureckého správce Mehmeda Bašiće s okolními pozemky na severozápadním okraji Herceg-Novi. V 17. století jej Burovićové přestavěli na palác a v 18. století sem byla přenesena knihovna výše zmíněného biskupa Andriji Zmajeviće, protože tyto dva rody byly spřízněny. Rod Zmajevićů tehdy vymřel po meči a jedna z dcer admirála Matiji Zmajeviće si vzala za muže Buroviće. Knihovna lehla popelem při požáru začátkem 19. století a palác Burovićů, zvaný Burovina byl zničen při zemětřesení v roce 1979. Na místě paláce nyní stojí hala Park a v jedné z budov bývalého komplexu, která se dochovala, se nachází městské divadlo.

Ale nejen námořníci, vojáci a duchovní vytvářeli historii boky. V Perastu se v roce 1661 narodil nadaný barokní malíř, jediný, který si v té době získal věhlas mimo boku Kotorskou, Tripo Kokolja. Malířství se učil v Benátkách. Jeho umění a zručnost dosvědčuje především jeho vrcholné dílo, výzdoba kostela sv. Jiří (Sv. Djodrje) na ostrůvku v boce, který je po staletí hřbitovem obyvatel Perastu. Jeho freskami a obrazy (je jich tu téměř 70) je zaplněn celý kostel. S jeho tvorbou se však můžeme setkat i v mariánském kostele (Gospa od Škrpjela) na umělém ostrůvku vedle Sv. Jiří, v městečku Prčanj, v Dobrotě a jinde, ale jedním z nejznámějších a nejobdivovanějších Kokoljových děl je malovaný kazetový strop v kostele Všech svatých (Svih svetih) v Korčule na stejnojmenném jihodalmatském ostrově, kde v roce 1713 zemřel. Sochu Tripu Kokoljovi postavili jeho rodáci v Perastu.

• Fotogalerie
• Nejnovější články
• Tagy

Poslat

Poslat

Poslat

Poslat

Poslat

Poslat

Poslat

Poslat

Poslat

Poslat

Do začátku sezóny bude otevřena pěší stezka mezi letovisky Budva a Bečići

Stavební společnost Monterra Montenegro oznámila, že do začátku sezóny dokonči pěší stezku mezi Budvou a Bečići. Je to velmi dobrá zpráva pro místní i pro turisty, protože oblíbená stezka poloostrovem Zavala, který obě letoviska odděluje, byla čtyři roky uzavřena kvůli stavbě velkého luxusního rezidenčního apartmánového komplexu.

19.03.2012

Vyhlášení výsledků prestižní černohorské soutěže "Wild Beauty Award"

Na slavnosti konané 28. prosince 2011 v Baru byly vyhlášeny ceny "Wild Beauty Award", které uděluje již sedmý rok Národní turistická organizace Černé Hory (Nacionalna turistička organizacija Crne Gore).

03.01.2012

Turistům se v Kotoru líbí

Tak jako v předcházejících letech provedla i letos Turistická organizace Kotor průzkum mezi zahraničními návštěvníky, a to formou ankety v Kotoru a přilehlých střediscích.

19.12.2011

Černohorská specialita – njegušský pršut

Dříve bylo možno ochutnat pršut jen v jihoslovanských zemích v jadranském přímoří nebo v Itálii, kde je domovem, ale dnes již je tato specialita běžná i na pultech v České republice. V každém regionu v těchto oblastech se však pršut vyrábí způsobem pro něj typickým.

12.12.2011

Tradiční kuchyně boky Kotorské

Součástí identity této jedinečné přímořské oblasti Černé Hory je i její kuchyně, její pokrmy lišící se v mnohém od těch běžných v ostatních oblastech Černé Hory, její kulinářské speciality a její tradiční recepty.

28.11.2011

Pevnosti a opevnění v oblasti Budvanské riviéry

Svého času nebylo těchto staveb v budvanském přímoří málo. V době jejich vzniku, tj. od poloviny středověku přibližně do poloviny 19. století byly důležitými obrannými stavbami, které zejména v bouřlivých staletích turecké expanze hrály důležitou úlohu. Patří k nim městské fortifikace, samostatné pevnosti a obranné věže.

02.11.2011

« předchozí | další

Historie

Výlety

Boka Kotorská

Perast

Zajímavosti