Doclea, zapomenutá římská kráska

Archeologové ji nazývají černohorskými Pompejemi, ale když se návštěvník Černé Hory zeptá např. obyvatele hlavního města, Podgorici, kde má Docleu, nebo jak se jí dnes v Černé Hoře říká – Duklju, hledat, často pokrčí rameny s tím, že opravdu neví. A přitom je tato lokalita, na níž se rozkládalo centrum římské provincie Praevalis, vzdálena od Podgorice jen tři kilometry.

Doclea (též se někdy používá Dioclea) získala své jméno podle ilyrského kmeme Docleatů, který žil v této oblasti v posledních staletích před naším letopočtem. Po těžkých bojích ovládli celou oblast Římané. Za římského císaře Vespasiána, tedy v 1. století př. n. l. získalo rychle se rozvíjející město status municipia; jeho počet obyvatel se odhaduje na 20 000, ale díky dalšímu růstu a prosperitě města stoupl počet obyvatel na 40 000. Bylo výhodně položeno – nacházelo se v blízkosti důležité římské silnice, která spojovala významné římské obchodní středisko Naronu na řece Neretvě se Skadarem (Scodra). Doclea, dnes největší římské urbánní středisko v Černé Hoře, se mohla pochlubit reprezentačními stavbami – chrámy, paláci, vítězným obloukem, termami, opevněním, nekropolí. Měla i městský vodovod, který přiváděl vodu z řeky Cijevny, a kanalizaci. V 5. století odolala Doclea nájezdům Gótů, ale v 6. století, konkrétně v roce 518, ji silně poničilo zemětřesení, avšak zase se vzpamatovala. Začátkem 7. století ji vyloupili Avaři a Slované a město zničili.

Až do 11. století byla lokalita známa pod názvem Doclea, později byl Slovany název přizpůsoben na Duklju, celá oblast na Dioklitije. Území patřilo jako celý Balkán Byzantské říši; ta však uznala v 9. století a potvrdila zdejší pokřtěná místní slovanská knížata, která však samozřejmě musela uznávat svrchovanost Byzance. V průběhu doby se však snažila získat samostatnost, což se však podařilo až koncem první poloviny 11. století, po těžkých bojích. Ve smlouvě uzavřené mezi Byzancí a nově uznaným samostatným státem Duklja byl kromě starého názvu Duklja uveden i nový název Zeta, který později převládl. Nový stát byl první jihoslovanskou zemí, jejíž nezávislost Byzantská říše uznala.

Koncem 12. století získal Zetu vládce srbské Rašky a zakladatel dynastie Nemanjičů. Za její vlády v Zetě ji spravovali následníci trůnu, tedy nejstarší synové vládnoucího srbského krále. Tento stav setrval až do první poloviny 14. století, kdy následník srbského trůnu Dušan (později nejmocnější a nejúspěšnější vládce z rodu Nemanjičů) svrhl z trůnu svého otce, Štěpána Dečanského a provel úplnou centralizaci země, tedy připojil zcela Zetu k srbské říši. Ta se však záhy po Dušanově smrti rozpadla a o Zetu začali usilovat místní feudálové: Balšićové a po nich Crnojevićové, kteří se svým způsobem dělili o moc v zemi. Do mocenských šarvátek zasahovali i Benátčané, kteří v první polovině 15. století ovládli zetské, tedy v dnešních pojmech černohorské přímoří.

V druhé polovině 15. století výrazně zasáhli do poměrů v oblasti Turci. Ti Zetu dobyli a v roce 1496 až 1498 převzali moc v zemi. Zetu připojili ke Skadarskému sandžaku, ale po celá staletí nedokázali ustavit pevnou vládu nad jejím celým územím. Zeta zato mohla děkovat především své specifické kmenové organizaci a Obecnému celočernohorskému shromáždění (tzv. Zbor svih), které řešilo všechny vnitřní problému a zahraniční vztahy, včetně otázek války a míru. Snahy o vlastní stát vyvrcholily zvolením prvního černohorského vladyky Danila Petroviće v roce 1700 (Danilo Petrović byl hlavou kmene Petrovićů – Njegošů). Poslednímu vládci z rodu Petrovićů, knížeti Nikolovi, pozdějšímu králi, mohla původní antická Doclea za své zmrtvýchvstání – za první soustavný archeologický průzkum. Nikola si byl uvědomoval význam pozůstatků antického města a povolal několik zahraničních archeologů. Z nich zejména Ital Piero Sticotti má obrovské zásluhy o systematický průzkum a o analýzu získaných poznatků, které zpracoval ve vynikající monografii „Římské město Doclea v Černé Hoře“ - vyšla ve Vídni v němčině v roce 1913. A pak na řadu desetiletí upadla Doclea v zapomenutí.

To, co započalo v roce 1948, za socialistické Jugoslávie, byla nepředstavitelná devastace, která vymazala převážnou část pozůstatků římského města z povrchu zemského. Docleu nezlomilo v minulosti zemětřesení, Gótové, Avaři a další nájezdníci, nýbrž „budovatelský elán“ Titova státu. Přes centrum staré Doclei byla vybudována železniční trať Podgorica - Nikšić, trafostanice, asfaltová silnice, byly strženy hradby, divoké soukromé obytné výstavbě padly za oběť zdejší paláce, baziliky aj, z nichž část byla použita jako stavební materiál, ozdobné prahy staveb pak zabudovány jako zdobné elementy do nových domů a vil. Doclea se stal mimo jiné skládkou opadu a smetí pro nedalekou Podgoricu. Co nepadlo za oběť plánovité devastaci, dokončili místní vandalové.

V posledních letech začala odborná veřejnost usilovat o to, aby se zachránilo alespoň to málo, co ze s Doclei zachovalo. Vždyť jde o mimořádnou archeologickou památku, z níž stále ještě je co zachránit. Je sice nepochybné, že nelze počítat s tím, že by se v devastovaném antickém městě mohl najít takový poklad, jaký je Podgorická číše, která byla nalezena v pohřební výbavě v jednom z hrobů a patří mezi velmi významné nálezy svého druhu (nes je součástí sbírek Ermitáže) nebo pozoruhodná hlava císaře Marka Aurelia, dnes chlouba muzea v Podgorici.

O zájmu černohorských odborných kruhů svědčí mimo jiné i skutečnosti, že v roce 2000 byla v Černé Hoře vydána poprvé, a to po 87 letech od prvního vydání vůbec odborná monografie již zmíněného archeologa Sticottiho. Ministerstvo kultury ve spolupráci s dalšími kulturními institucemi v Černé Hoře a s Ministerstvem cestovního ruchu vypracovaly projekt, podle něhož římské město, respektive to, co z něj zbylo, čeká revitalizace tak, aby se z Doclei stala významná turistická destinace, která vzkřísí antické pozůstatky a získá si významné místo na mapě kulturně historických památek Černé Hory.

Vybudovat archeologický areál a případně i muzeum je velký úkol do budoucna. Nejprve je třeba prostor archeologických pozůstatků vyčistit, oplotit, zajistit ostrahu a informovanost návštěvníků, dále se postarat se o základní vybavení pro turisty (průvodcovská služba, propagační materiály, suvenýry sanitární zařízení, občerstvení apod.). Na realizaci první etapy se za podpory evropských fondů již určitou dobu pracuje. Důležitou fází projektu bude zajistit propagaci Doclei v médiích tak, aby se zapsala do širšího povědomí obyvatel i návštěvníků Černé Hory jako významná historická památka. V tomto směru by lokalitě velmi pomohl zápis na seznam světového kulturního a přírodního dědictví organizace UNESCO, k němuž byl učiněn první krok: Ministerstvo kultury Černé Hory již podalo žádost o nominaci na prestižní seznam této organizace (viz aktualita: Černá Hora usiluje o zápis dalších čtyř památek na seznam UNESCO).

Zdroj informací:

Turistička organizacija Crne Gore (www.montenegro.travel)
deník Pobjeda (www.pobjeda.co.me)

Poslat

Pevnosti a opevnění v oblasti Budvanské riviéry

Svého času nebylo těchto staveb v budvanském přímoří málo. V době jejich vzniku, tj. od poloviny středověku přibližně do poloviny 19. století byly důležitými obrannými stavbami, které zejména v bouřlivých staletích turecké expanze hrály důležitou úlohu. Patří k nim městské fortifikace, samostatné pevnosti a obranné věže.

02.11.2011