Historie

Stručný historický přehled

• V polovině 3. stol. př.n.l. zde založili první stát Ilyrové. Jeho existenci na tomto teritoriu dosvědčují četné archeologické nálezy. V době vlády ilyrské královny Teuty, jejíž sídlo bylo v Rhiziniu, dnešním Risanu, dobyli Římané v roce 167 př.n.l. tento ilyrský stát.

• Začátkem 1. stol.n.l. bylo území dnešní Černé Hory v rámci římské říše součástí provincie Dalmácie. Římané zde založili několik měst, mezi nimiž byla nejvýznamnější Doclea. Římské panství přešlo začátkem středověku v říši byzantskou.

• Koncem 6. stol. se na tomto území začali usazovat Slované. Po vymanění z byzantské svrchovanosti založili v 11. stol. stát Duklju s vládcem Štěpánem Bojislavem.

• Koncem 11. stol. byl změněn název státu na Zeta

• Od roku 1185 do roku 1355 byla Zeta součástí říše zvané Raška, založené a ovládané srbským rodem Nemanjićů, s níž sdílela Zeta své osudy. V rámci tohoto srbského státu byla územím spravovaným prvorozenými královskými syny z dynastie Nemanjićů jako regenty. V rámci srbské autokefální pravoslavné církve bylo vytvořeno zetské biskupství.

• V roce 1296 se ve starých písemných dokladem prvně objevuje jméno Černá Hora, a to jako pojmenování jejích horských zalesněných oblastí.

• Po rozpadu srbského státu Nemanjićů se v 70. letech 14. stol. stali vládci Zety místní šlechtici Balšićové.

• Koncem 14. stol zdědil po Balšićích vládu nad Zetou syn Turky poraženého cara Lazara Hrebeljanoviće, vládce okleštěného srbského státu Štěpán Lazarević.

• Od roku 1421 do roku 1512 vládli zde místní šlechtici Crnojevićové.

• V r. 1499, za vlády Jiřího (Djurdje) Crnojeviće ovládli Turci po urputných bojích vnitrozemskou část Zety, přímořskou pak Benátská republika. Jiří Crnojević se musel stáhnout ze své rezidence v Žabljaku na Skadarském jezeře do Obodu, později do Cetinje. Přestože Turci zemi dobyli, nepodařilo se jim ji nikdy úplně podrobit. Černá Hora však nebyla v té době úplně nezávislou. Podléhala v některých obdobích více či méně tureckému vlivu a moci, v jiných se z ní do značné míry vymanila. Tomuto stavu napomáhala řada místních specifik: nepřístupnost horského terénu, patriarchální vztahy v zemi, založené na existenci pokrevních rodů, aktivita zdejší pravoslavné církve, tradiční vnitřní samospráva a okrajová poloha země v rámci turecké říše.

• V 16. stol. byl v oblasti Černé Hory vytvořen téměř samostatný turecký sandžak, ovládaný poislámštěným synem černohorského vládce Ivana Crnojeviće.

• V druhé polovině 16. stol. se čelní představitelé zdejší pravoslavné církve, vladykové, postupně stávali rozhodujícím činitelem nejen v církevních otázkách Černé Hory, ale i v řešení správních a politických problémů.

• V 17. stol., po bojích s místními tureckými vládci, zůstaly jako jediné závazky Černohorců vůči sultánovi roční poplatek a povinnost pracovat v nových solných dolech u Grblje. Turkům se už nikdy nepodařilo Černou Horu dobýt v dřívějším rozsahu. Zintenzívnila vzájemná spolupráce černohorských kmenů, jejichž úzké a sobecké zájmy v minulosti bránily vytvoření centrální moci v Černé Hoře a udržely si v některých částech země svou moc a vliv. Zesílily i snahy o bližší spolupráci s Benátskou republikou.

• V r. 1697 složil Jiří Crnojević (pátý toho jména) vládu do rukou hlavy pravoslavné církve, vladyky z rodu Petrovićů, který se tak stal i nejvyšším světským vládcem. Petrovićové pak vládli v zemi až do roku 1918. Vladykové žili v celibátu a nástupnictví se přenášelo ze strýce na synovce. Mezi pozdějšími vladyky byli někteří vynikající mužové, kteří se významně zasloužili o stát.

• V r. 1796 se spojilo několik černohorských kmenů a vytvořilo základ pro nový černohorský stát. V jeho čele stál osvícený a energický vladyka Petr I. Petrović, který položil základ nové státní organizace, vydal první černohorský zákoník platný pro všechny černohorské kmeny, odstranil staré zvykové předpisy, které bránily modernizaci země, zakázal krevní mstu. Vzhledem k tomu, že na modernizaci země byly potřeba značné finanční prostředky, našel ochotného sponzora v ruské říši. Ruská podpora však nebyla nezištná, nový stát se musil plně přizpůsobovat zájmům ruské imperiální politiky na Balkáně.

• Z jeho nástupců vynikl především Petr II. Petrović Njegoš (1830 - 1851), vlastní tvůrce moderního černohorského státu. Byl vzdělaný energický, vynikající státník a organizátor, ale i významný filozof a básník. Jeho hlavní básnické dílo, Horský věnec, přeložené do řady jazyků patří k základních hodnotám jihoslovanské literatury. Dovedl zabezpečit hranice nového státu a vypořádat se s jeho vnějšími i vnitřními nepřáteli. Pokračoval v bojích s Turky. Podporoval výrobu a obchod, výstavbu měst, umění, školství a osvětu. Njegoš je dodnes ikonou Černohorců a jeho hrob na Lovčenu je každoročně cílem desetitisíců Černohorců, starých i mladých(podrobněji viz tematický článek: Černou Horu po stopách největší osobnosti černohorských dějin).

• V letech 1851 až 1860 za Njegošova nástupce knížete Danila, který vládl v Njegošových intencích, bylo po velkém vítězství Černohorců nad Turky v roce 1858 dosaženo mezinárodního uznání Černé Hory. O dva roky později byl Danilo zavražděn v povstání některých nespokojených černohorských kmenů, iniciovaném rakouskými imperiálními zájmy. Mírem v r. 1878 byla Černá Hora, do té doby formálně považovaná za součást turecké říše, byť v ní Turci neměli ani moc ani vliv, prohlášená svobodným a nezávislým státem. Současně získala boku Kotorskou a Ulcinj, a tím i přístup k moři. Ruský vliv však byl stále ve všech směrem patrný a rozhodující.

• Na přelomu 19. a 20. stol. rozšířila Černá Hora v dalších bojích své území na úkor upadající turecké moci.

• V r. 1910 se Černá Hora stala královstvím s pokračující vládou Nikoly I.

• V r. 1918 přistoupila Černá Hora ke společnému státu Království Srbů, Chorvatů a Slovinců pod vládou srbské dynastie Karadjordjevićů. Nový stát se silně orientoval na Francii.

• V r. 1941 za 2. světové války Itálie anektovala boku Kotorskou, včetně celého černohorského pobřeží až po Bar. Několik okresů bylo přičleněno k Velké Albánii, vytvořené a okupované Itálií. Jako neúspěšná se ukázala snaha okupantů vytvořit ve vnitrozemí Černé Hory opět monarchii.

• V r. 1941 až 1945 se Černohorci v masovém měřítku zúčastnili partyzánských bojů.

• V r. 1945 byla vyhlášena Federativní lidová republika Jugoslávie, jejíž součást tvořila Černá Hora jako svazová republika.

• V 80. letech, po Titově smrti, přispěla mj. ekonomická krize k růstu nacionalizmu. Srbové profitovali na výnosných odvětvích a usilovali o výraznou hegemonii.

• V roce 1991 se rozpadla Svazová federativní republika Jugoslávie.

• V r. 1992 byla vytvořena Svazová republika Jugoslávie - federace Srbska a Černé Hory.

• V r. 1994 jako následek vojenských akcí svazové republiky Jugoslávie byly vůči ní uplatněny mezinárodní sankce, které postihly i Černou Horu jako její součást.

• Od r. 1999 sílily snahy části Černohorského obyvatelstva o nezávislost na Srby ovládané svazové republice Jugoslávie.

• V r. 2003 bylo vytvořenou soustátí pod názvem Srbsko a Černá Hora. Obě země mají samostatné ekonomiky, společnou zahraniční politiku a obranou, federálního prezidenta a federální parlament.

• 21.5.2006 proběhlo v Černé Hoře referendum, ve kterém se Černohorci vyslovili pro samostatnost své země, tedy pro opuštění společného svazku se Srbskem. Podle oficiálních výsledků hlasovalo pro nezávislost Černé Hory 55,5 procenta voličů.

• 3.6.2006 ratifikoval parlament Černé Hory na svém mimořádném zasedání výsledky referenda a přijal Usnesení o vyhlášení nezávislosti Republiky Černá Hora a Deklaraci nezávislé Republiky Černá Hora (Republika Crna Gora). Podrobněji viz aktualita: Samostatnost Černé Hory.

Aktualita: V Česku byla vydána kniha o historii Černé Hory