Ulcinj a španělský spisovatel Cervantes

Datum zveřejnění : 10.11.2011

Ulcinj, nejjižnější město černohorského Jadranu, ležící v blízkosti hranic s Albánií, se již na první pohled značně liší od všech ostatních přímořských míst, a to svým výrazným orientálním charakterem. Určují jej jak minarety několika zdejších mešit, komplex s tureckými lázněmi – hamamem (jsou to ostatně jediné dochované turecké lázně nejen na území Černé Hory, ale i na celém jadranském pobřeží), kašna s arabským nápisem, hrobka derviše, turecký akvadukt ze 17. století, jakož i orientální tržiště s obrovskou nabídkou především zdejších plodin, pronikavá vůně z desítek stánků s kebaby a bohatá nabídka filigránských šperků. Zvláštní je i zdejší obyvatelstvo – ženy v orientálním oblečení, sem tam se nečekaně mihne i černá pleť, hlavně míšenců. Časté volání muezzinů, byť z reproduktorů, svědčí o tom, že zdejší obyvatelé jsou většinou muslimové. Často tu zní albánština (72 procent obyvatel jsou Albánci). Co je tedy Ulcinj vlastně za město, jakto, že se svou atmosférou a celkovým koloritem tolik odlišuje od celého ostatního černohorského pobřeží?

Seznámíme-li se blíž s jeho historií, nebudeme se příliš divit této odlišnosti. Ulcinj, kterou podle tradice založili plavci z dávné Kolchidy a dali jí jméno Colchinium, obývali pak již v prvním tisíciletí před naším letopočtem Ilyrové, kteří ji pojmenovali Olcinium, Ulcinium, Italové později používali název Dulcigno, Dolcigno. Od samého počátku bylo místo rušným tržištěm, ale především byla oceňována jeho výhodná strategická poloha. Proto jej později důkladně opevnili Římané, když se osady zmocnili, po nich Byzantinci. Za panství vládců slovanského původu (především Nemanjićů a Balšićů) byla Ulcinj prosperujícím tržním střediskem, které mělo dokonce i vlastní mincovnu.

Začátkem 15. století se jej zmocnili Benátčané a začlenili je do sféry svých zájmů na východním Jadranu, ale ne nadlouho. V roce 1571 je dobyli Turci a drželi je až do Berlínského kongresu v roce 1878.

Pro období tureckého panství se stala charakteristickou éra severoafrických korzárů, jejichž hlavní základnou na jadranském pobřeží se Ulcinj stala. Z tohoto hnízda vyráželi tito obávaní piráti, kterých se tu usadilo na čtyři sta, jak na jadranské pobřeží až k ústí Neretvy, tak na jadranské i řecké ostrovy. Přepadali benátská, dubrovnická, kotorská a později i turecká plavidla, loupili, vraždili bez slitování, hromadili kořist. Do Ulcinje sváželi své zajatce z přepadených lodí i domorodé obyvatelstvo z vyloupených osad na Jadranu a v severní Africe. Tak se sem dostalo i obyvatelstvo s černou barvou pleti, bývalo jich tu i několik set. Tady drželi piráti své zajatce v podzemních kobkách, ale především je tady prodávali jako otroky – Ulcinj se stala tržištěm s otroky známým v celém východním Středomoří. Dodnes se zdejšímu náměstí říká Náměstí otroků (Trg robova).

A právě tehdy se tu setkáváme s mužem, jehož dílo se stalo součástí dějin krásné literatury, s Miguelem Cervantesem y Saavedra, otrokem zdejších pirátů, který zde strávil pět let v podzemním žaláři v domě pro otroky u dnešního hlavního náměstí, tehdy hlavního tržiště s otroky. Jak se sem tento muž vlastně dostal?

Cervantes, pozdější duchovní otec nesmrtelného rytíře dona Quijota, se v roce 1569 nechal jako dvaadvacetiletý mladík najmout na jednu z galér, která byla součástí španělské flotily, jež se zúčastnila proslulé námořní bitvy u Lepanta v roce 1571. Turci, kteří v to době již ovládala celou jihovýchodní Evropu a převážnou část východního Středomoří, vybudovali mimo jiné i mocné loďstvo a usilovali o ovládnutí dalších středomořských oblastí, Nebylo tajemstvím, že jedním z jejich cílů je Apeninský poloostrov. Soupeření, řevnivost a nenasytnost některých evropských křesťanských zemí jim umožňovaly v těchto výbojích pokračovat. Vzhledem k vážnosti situace vznikla nakonec z iniciativy papeže Pia V. a španělského krále Filipa II. tzv. Svatá liga, tedy koalice papežského státu, Španělska, Benátské republiky, Neapolského království a několika dalších menších evropských zemí, která měla vojenskou silou zabránit dalšímu pronikání Turků do Středomoří. K flotile Svaté ligy se připojil se svou nevelkou flotilou i Řád maltézských rytířů, savojský vévoda a lodi několika soukromníků.

Do čela koaliční flotily byl vybrán mladý čtyřiadvacetiletý Don Juan d´Austria, levoboček císaře Karla V. A tedy nevlastní bratr španělského krále Filipa II. Jak se později ukázalo, byla to skvělá volba, protože právě on se stal jedním z hlavních strůjců vítězství křesťanského loďstva. Spolu s ním se nalodil i další člen habsburského domu princ Rudolf, pozdější král český Rudolf II.

Loďstvo Svaté ligy sice představovalo největší kdy shromážděnou křesťanskou námořní sílu, ale bylo značně menší než turecká flotila. Čítalo 200 galér a řadu dalších plavidel. Z 80 000 mužů Ligy bylo 30 000 dobře vyzbrojených vojáků, ostatní byli námořníci, veslaři aj. Za nejlepší vojáky Ligy byli právem pokládáni Španělé, kteří měli v té době po celé Evropě pověst nejzdatnějších, nejodvážnějších a nejspolehlivějších bojovníků.

Turci disponovali 180 galérami, 200 menšími loděmi a 90 000 muži (asi 34 000 vojáků, veslaři byli v drtivé většině křesťanští otroci).

Vedle Juana d´Austri patřili k velitelům mj. Marcantonio Colonna, Andrea Doria a Sebastian Venier. Tureckému vojsku velel kapudan (admirál) Ali Paša. K jeho důstojníkům patřil i alžírský beg Uluch-Ali, který byl velitelem alžírské eskadry, součásti turecké flotily. Byl to původně křesťanský chlapec z italské Kalábrie, kterého unesli korzáři a prodali do Turecka, kde chlapec přijal islám a udělal závratnou kariéru.

K bitvě došlo v říjnu 1571 v Patraském zálivu, u ostrova Naupaktos (tehdejší Lepanto). Bitvu s konečnou platností rozhodla akce španělských vojáků, jimž se v závěru bitvy podařilo proniknout na tureckou velitelskou loď a zvítězit v boji muže proti muži. Ali Pašu zabila dělová koule. Jeho useknutá hlava nabodnutá na hrot kopí pak sloužila vojákům Ligy jako trofej, která srážela na kolena turecké bojovníky, když na ni jen pohlédli.

V bitvě zahynulo 8 000 křesťanských Evropanů a 30 000 Turků. Vítězní vojáci Ligy osvobodili tisíce křesťanských otroků, přikovaných k veslům na tureckých lodích. Kořist byla obrovská. Také proto, že turecká šlechta s sebou brala i na válečné výpravy své největší poklady. Turci ztratili 180 plavidel, křesťané jen 12.

Drtivé vítězství Svaté ligy u Lepanta, i když neznamenalo konec turecké síly a rozpínavosti, mělo pro celou Evropu především morální význam. Ukázalo, že Turci nejsou neporazitelní a bylo vzpruhou a nadějí v dalších bojích s nimi. Křesťané však nebyli schopni díky neustálým vzájemným rozbrojům a především díky hrabivosti Benátčanů z vítězství dostatečně těžit. Lepantská bitva však úplně změnila i vlastní války na moři. Ukázala přednosti velkých, dobře vyzbrojených těžkých lodí s dalekonosnými děly. Ty však nebyly sto pohánět jen muži s vesly a tak na místo vesel nastoupily plachty. O výsledku bojů rozhodovala pak děla, která na dálku drtila nepřátelská plavidla i s jejich posádkami.

Ale vraťme se zpět k Cervantesovi. Ten bojoval jako důstojník na jedné se španělských galér a v rozhořčených bojích prokázal mimořádnou statečnost a hrdinství. Zasáhla ho však turecká dělostřelecká koule, takže mu nakonec musela být amputována ruka. Přesto však po uzdravení zůstal nadále v oddílech Juana d´Austrii, kde se opět osvědčil.

Když po několika letech odešel z armády a vracel se do rodného Španělska i s doporučujícím dopisem svého velitele, byla jeho loď ve vodách u Marseille přepadena tureckými korzáry a on jako otrok odvlečen do Alžírska. Byla pak dopraven právě do Ulcinje, hlavního tržiště s otroky. Neštěstím pro něho byly doporučující dopisy španělského velení, které u něho piráti našli, neboť jej na jejich základě pokládali za významného a bohatého muže, za kterého doufali získat vysoké výkupné. Cervantes se několikrát marně pokoušel o útěk. Teprve po pěti letech se dostal na svobodu díky zaplacení výkupného, které nepříliš zámožní příbuzní za něj nakonec nashromáždili.

Ve Španělsku se pak Cervatesovi vůbec nedařilo, zakusil bídu, potupu a věznění. Určitý úspěch mu přinesl až první díl Dona Quijota, románu zesměšňujícího rytířské romány a v podstatě celé tehdejší společenské uspořádání. Za zmínku ještě stojí, že jméno Quijotovy milované Dulciney v románu souvisí patrně podle některých výkladů právě s tehdejším názvem místa, kde byl Cervantes piráty vězněn – Dolcinií, tedy Ulcinjí. Ale ani další Cervantesovy osudy nebyly právě šťastné a autor slavného románu zemřel chudý v roce 1616.

Jak je ze Cervantesova osudu vidno, neměla lepantská bitva na řádění pirátů ve východním Středomoří žádný vliv. Ti dál provozovali své krvavé řemeslo. Když se však množila i přepadení tureckých lodí a drzost pirátů překročila běžnou míru, dohodli se nakonec Turci s Benátčany, že jejich řádění udělají přítrž. Při jedné velkolepé pirátské oslavě úspěšného lupu v zátoce Valdanos u Ulcinje přepadla turecko-benátská flotila opilé piráty, do posledního muže je pobila a jejich koráby spálila. A to byl konec pirátského hnízda v Ulcinji.

Ulcinj zůstala nadále v tureckých rukou, ale turecká moc v oblasti postupně slábla a spěla ke svému konci. Černohorci při svých osvobozovacích bojích došli i do této části jihojadranského přímoří. O těžkých bojích s Turky svědčí dodnes např. ruiny celého Starého Baru, které černohorské dělostřelectvo proměnilo v roce 1877 v přízračné město zřícenin. Černohorské úspěchy v bojích přinesly konec třistaleté turecké nadvlády v zemi. Berlínský kongres v roce 1878 potvrdil veškeré černohorské územní zisky a Ulcinj se spolu s dalšími získanými oblastmi měla stát součástí suverénního černohorského knížectví, ale nestala se ji hned. Turci se za žádnou cenu nechtěli vzdát právě tohoto území, i když v ostatních částech země souhlasili prakticky bez problémů se ztrátou podstatně větších oblastí. Teprve dva roky po Berlínském kongresu, na zákrok Angličanů, Turci z Ulcinje konečně odtáhli.

Z dalších celkem poklidných osudů Ulcinje, která od roku 1918 sdílela osudy jihoslovanského státu (nejprve Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, Království Jugoslávie, později Titovy socialistické Jugoslávie) se vymyká doba druhé světové války, kdy celou zdejší širokou oblast ovládala fašistická Itálie. Ta zamýšlela připojit Ulcinj s okolím k sousední Albánii. Svůj záměr však již nestačila provést a Ulcinj zůstala nadále jugoslávská.

Katastrofu přineslo Ulcinji zemětřesení, které ji, stejně jako celé jihojadranské přímoří postihlo v roce 1979 a proměnilo značnou část města v trosky. Dnes už jsou jeho stopy zahlazeny a naopak úspěšnou obnovou současně prošlo i nejstarší jádro města z období před tureckou okupací, které po staletí chátralo a nacházelo se na pokraji zkázy.

Zdroj informací: