Rekonstrukce jedné z nejpozoruhodnějších železnicích tratí v Evropě

Datum zveřejnění : 28.01.2010

Strategie rozvoje dopravy Černé Hory obsahuje hlavní priority v oblasti infrastruktury. Patří k nim především výstavba dálnice Bar - Boljare a hned na druhém místě následuje rekonstrukce černohorsko-srbské železniční trati Bar – Bělehrad, která spojuje hlavní města Srbska a Černé Hory, tedy Bělehrad a Podgoricu, s Jaderským mořem, konkrétně s největším černohorským přístavním městem Bar. A není to stavba důležitá jen pro tyto dvě země, ale i pro celý balkánský region.

V červnu loňského roku podepsali představitelé černohorské, srbské a italské vlády memorandum o porozumění při vypracování studie o technické a ekonomické proveditelnosti prací na rekonstrukci železniční tratě z Baru do Bělehradu. Tuto studii vypracuje během dvanácti měsíců italská firma Italfer a italská vláda ji bude větším dílem také financovat.

Projekt rekonstrukce této železnice byl zařazen mezi projekty SEETO (South East Europe Transport Observatory) a podle černohorského ministra dopravy je pro něj v následujícím čtyřletém období zajištěno 72 milionů eur.

Toto unikátní dílo bylo dokončeno v roce 1976 a představovalo jedinou černohorskou železniční trať se standardním rozchodem. Jejím prvním cestujícím byl tehdejší jugoslávský prezident Tito se svou manželkou a početným doprovodem. Tato železnice měla ve své době, ale má i nyní ohromný hospodářský význam pro obě země, po jejichž území vede, a to především pro nákladní přepravu. Přinesla v souladu s očekáváními ekonomické oživení do málo rozvinutých oblastí Srbska a Černé Hory, i do těch, které měly za sebou první hospodářský vzestup teprve za socialistické Jugoslávie. Pro Srbsko samé představovala nová trať přímý a bezproblémový přístup k moři, do přístavu Bar, který se v současné době budoval jako hlavní přístav a překladiště zboží ze Srbska a do Srbska. Vybudování zdejší železnice přiblížilo též nerostné zdroje z dosud odlehlých oblastí k místům jejich zpracování. Po osamostatnění Černé Hory vede nyní železnice 175 km územím Černé Hory, 9 km územím Bosny a Hercegoviny a 292 km územím Srbska.

Železnice je však i unikátním technickým dílem, které nadto vede nádhernou horskou krajinou především na území Černé Hory, ale i v jihozápadním Srbsku. Pro toho, kdo se rozhodne cestovat do Černé Hory právě vlakem na této trati, je její absolvování opravdu nezapomenutelným zážitkem. Na trati dlouhé 476 km byly postaveny 254 tunely (skoro čtvrtina celé cesty vede tunely – 114 km) a po 234 mostech o celkové délce téměř 15 km. Je mezi nimi i jeden z nejvyšších železničních mostů v Evropě, který se klene nad řekou Mala Rijeka ve výšce 200 m, přibližně 20 km severovýchodně od Podgorice. Na své trase překonává i značnou nadmořskou výšku (maximální sklon je 25 promile) – od 3 m n.m. v Baru až po 1032 m n.m. u Kolašinu. Nejdelší tunel je tunel Sozina dlouhý 6170 metrů, jen o metr kratší je Zlatibor ve stejnojmenném pohoří v jihozápadním Srbsku.

Z přímořského města Baru vede železnice kousek podél moře k Sutomore a pak se pak stočí do vnitrozemí, kde tunelem Sozina překonává pohoří Rumija. Šestikilometrový tunel ústí na druhé straně v blízkosti Virpazaru u Skadarského jezera a následuje atraktivní cesta po vybudovaném náspu a mostu přes jezero s krásnými výhledy na jeho hladinu, ostrovy a pevnosti. Až do Podgorice železnici lemuje hustě zalidněná oblast úrodného Čemovského polje a po průjezdu hlavním městem Podgorica s jeho průmyslovými podniky se krajina opakuje v podobě polí, sadů a vinic Zetské roviny. Ne však nadlouho, protože na severu se už rýsují obrysy vysokých hor, k nimž se přibližuje podél toku řeky Morači. Napřed se však vydá do kaňonu jejího levého přítoku - řeky Mala rijeka, který se chlubí nejvyšším mostem na trase železnice. Slavný kaňon řeky Morači – zvaný Platije – ohromí každého návštěvníka a cestujícího vlakem obzvlášť. Divokou řeku lemují strmé srázy hor, po nichž se trať klikatí mnoha tunely. Od Morači pak stoupá do kopců a u horského střediska Kolašinu dosahuje největší nadmořské výšky na své trase. Z Kolašinu vede údolím řeky Tary až do města Mojkovac. Po levé straně se vypínají dvoutisícové vrcholky pohoří Sinjajevina, na druhé straně pohoří Bjelasica. Krásné výhledy na řeku se otevírají z mostů, když trať mění břeh. V Mojkovci železnice opouští údolí řeky Tary, které se v následujícím úseku mění v nejhlubší kaňon v Evropě. Ale vraťme se do Mojkovce, odkud se charakter krajiny poněkud mění a vysoké štíty střídají nižší zalesněné kopce. Za městem Bijelo Polje přichází na řadu další atraktivní část cesty – kaňonem řeky Lim, jímž železnice vede mnoha tunely a mosty přes řeku i její přítoky. Na tomto úseku se ve stanici Gostun přejíždí státní hranice mezi Černou Horou a Srbskem. Zajímavá je i cesta většinou srbského území. Podél řeky Lim vede hornatou krajinou přes Prijepolje, které leží pod pohořím Zlatar (národní park), až do Priboje. Po krátkém průjezdu teritoriem Bosny a Hercegoviny se trať vrací zpět na srbské území a následuje cesta pohořím Zlatibor s mnoha tunely do Užice. Kopcovitá krajina provází železnici do průmyslového města Valjeva, kde pak přechází do nezajímavé a fádní roviny v okolí hlavního města Srbska, Bělehradu.

Cesta vlakem z Baru do Bělehradu dlouhá 476 km trvá přibližně 11 hodin a častá jsou i hodinová zpoždění. Průměrná rychlost vychází na 43 km/hod. Tato nízká rychlost je dána velmi exponovaným terénem a zastaralým stavem tratě. Na řadě míst je rychlost omezena na 30 km/hod., na 20 km/hod. a dokonce i na 10 km/hod.!

O nutnosti komplexní rekonstrukce této železniční tratě a modernizace vozového parku se hovoří dlouhá léta, ale bohužel až po velkém železničním neštěstí v lednu roku 2006, kdy se několik vozů zřítilo ze srázu u Bioče (10 km severně od Podgorice) a zahynulo při něm 44 osob, se začaly podnikat kroky k uskutečnění tohoto záměru.

Zdroj informací:
Caffe Montenegro (www.caffemontenegro.info)
deník Pobjeda (www.pobjeda.co.me)