Česko a Černá Hora

Vztahy Čechů s Černohorci se datují od dob Njegoše Petroviće, který uvedl Černou Horu do Evropy. Postupně tyto vztahy sílily a svého vrcholu dosáhly ve druhé polovině 19. století, kdy hlavní představitelé této vzájemnosti – Čermák štětcem a Holeček svým perem – nejvíce přispěli ke vzniku obrazu Černé Hory v Čechách a na Moravě. Literatura s tématy ze života Černohorců, v níž je popisována slovanská patriarchálnost a zdůrazňuje se jejich sebeobětování a hrdinství v bojích o svobodu, byla v Čechách jednou z nejčtenějších.

Černou Horu v té době navštěvuje stále více Čechů, mezi nimi spisovatelé, umělci, hudebníci, vědci i jiné osobnosti. Mnozí z nich o tomto dalekém slovanském ohništi svobody uveřejňovali své dojmy v novinách, časopisech nebo ve zvláštních publikacích. Nikde jinde nebylo o Černé Hoře a s tak velkou chválou tolik publikováno! Toto romantické nadšení k Černohorcům vyplývá z hlubokého národního obrození, které v 19. století proniklo do všech vrstev českého národa. Byla to doba, kdy kvetla literatura v národním jazyce, umění, divadlo: všechno bylo ve znamení národnostní obrody a boje proti německému vlivu. Ideje Kollára, Šafaříka, Palackého a jiných vedoucích představitelů pronikaly do srdcí národa, který byl nadšen bojem o svou nacionální identitu. Praha se stala centrem slavistiky a Češi hybateli panslavismu a bojovníky usilující o rozvoj slovanské vzájemnosti. Černou Horu, nejmenší svobodnou slovanskou zemi, která se bránila se zbraní v ruce před nájezdy Turků, Češi chápali jako vzor pro svůj zápas zachování národního sebeurčení.

Na druhé straně v Černé Hoře roste popularita Čechů, roste jejich vliv při rozvoji kulturních, vzdělávacích a hospodářských aktivit. Černohorci Čechy považují za vzdělaný, pilný a blízký slovanský národ.

Velkým přínosem v rozvoji vzájemných vztahů a uznání Černé Hory v Evropě byli čeští umělci, kteří malovali obrazy s černohorskými motivy, vystavovali svá díla na výstavách a publikovali četné reprodukce ve významných českých časopisech a ročenkách. Mnozí z nich v Černé Hoře pobývali a přímo zde namalovali pohledy na krajiny, válečné události, portréty známých osobností, a přispěli tak k rozvoji černohorského výtvarného umění. Mezi více než čtyřiceti českými umělci, kteří se věnovali černohorským motivům, patří zvláštní místo Jaroslavu Čermákovi, jenž v roce 1862 pobýval v Cetyni a na svých plátnech Černou Horu doslova zvěčnil. Jeho obraz Zraněný Černohorec je dílo vpravdě mistrovské a bylo oceněno na Pařížském výtvarném salonu (viz tematický článek: Český malíř Jaroslav Čermák a jeho stopy v Černé Hoře). Černou Horu navštívil i Alfons Mucha a byl při té příležitosti představen králi Nikolovi.

Největší rozkvět ve spolupráci Čechů a Černohorců je patrný v oblasti hudby; bez přehánění můžeme říct, že čeští hudebníci patřili mezi průkopníky a zakladatele všech hudebních aktivit v Černé Hoře. Český vliv byl dominantní při vzniku prvních orchestrů a sborů a při odborném školení prvních hudebníků (Schulz, Tollinger, Wimmer a jiní); první vyšší vzdělání černohorští hudebníci získávali na konzervatoři v Praze; několik významných českých skladatelů napsalo díla na černohorské motivy (opera Černohorci Karla Bedla a opera Jovana Jaroslava Vogela atd.). Češi jako první začali s výzkumem, zapisováním a publikováním černohorského hudebního folklóru (Ludvik Kuba publikoval v roce 1890 70 zápisů černohorských národních písní).

V české literatuře bylo publikováno mnoho děl, jež byla inspirována tématy ze života Černohorců: Prokop Chocholoušek, Eliška Krásnohorská a jiní. Doyen českého novinářství a velký slavjanofil Josef Holeček Černou Horu navštívil několikrát a věnoval jí velkou část svých literárních a publicistických aktivit. Do češtiny byl přeložen Njegošův Horský věnec a drama knížete Nikoly Balkánská císařovna. Černohorský tisk pravidelně sledoval politické a kulturní události v Čechách a občas byly publikovány i překlady českých spisovatelů a vědců.

Spolupráce v oblasti sportu byla realizována nejvíce v rámci Sokola. Přispěla k tomu i návštěva sto padesáti českých sokolů v Cetyni v roce 1906. Podle vzoru českých bratrů byly téměř na všech místech v Černé Hoře založeny sokolské spolky a sokolských sletů v Praze se pravidelně se účastnili i sokolové z Černé Hory. Začátky turistiky v Boce Kotorské a na celém černohorském přímoří úzce souvisí s pobyty českých turistů. Je možné říct, že právě Češi objevili krásu jižního Jadranu a že byli průkopníky turistického rozvoje této oblasti. V Praze byl v roce 1935 založen Spolek přátel Budvy a jižního přímoří. Čeští turisté patřili mezi světovými válkami k hlavním návštěvníkům černohorského přímoří.

Více detailů o vztazích Čech, Moravy a Černé Hory se můžete dozvědět v monografii Česko a Černá Hora dr. Miroslava Luketiće, kterou si můžete v agentuře JAMB koupit za dvacet euro.