Černou Horu po stopách největší osobnosti černohorských dějin

Datum zveřejnění : 03.11.2006

Bude to cesta za Petrem II. Petrovićem-Njegošem, vladykou, tj. nejvyšší hlavou církve v zemi a zároveň neomezeným světským vládcem Černé Hory od roku 1830 do roku 1851. Njegoš, jak se mu zkráceně většinou v Černé Hoře říká, byl však i jednou z největších postav srbské literatury - mimořádně nadaným básníkem, ale i filozofem, mužem osvíceným a vzdělaným. Ale co je nejdůležitější : již za svého nedlouhého života (zemřel ve věku 38 let), ale i po smrti se těšil obrovské úctě a lásce Černohorců, které se těší dodnes. A co je zvláštní, i u mladé generace.

Petar II. Petrović-Njegoš (1813 - 1851) se narodil ve významné černohorské rodině Petrovićů-Njegošů, tedy ve stejné rodině jako jeho předchůdce a strýc, vladyka Petr I. Petrović-Njegoš, pro své zásluhy o Černou Horu prohlášený za svatého pod jménem Petr Cetinjský.

Petr II., který byl pokřtěný pod jménem Rade, spatřil světlo světa ve vesnici Njeguši, nacházející se vysoko v horách nad bokou Kotorskou, v horském pásmu Njeguši. Bylo to v domě, kde Petrovićové měli své rodové sídlo, v němž je nyní Njegošovo pamětní muzeum. Vesnice Njeguši leží při silnici z Kotoru do Cetinje, proslulé svými 25 exponovanými tzv. lovćenskými serpentinami. Jejich nevyšší bod tvoří průsmyk Krstac a nachází se ve výšce 900 m. Pamětní muzeum s početnými předměty vážícími se k Njegošově osobě je volně přístupné. Již sama lovćenská silnice je turistickou atrakcí a návštěva Njegošova rodného domu bývá příjemným uvolněním po adrenalinovém zážitku z jízdy. Většina návštěvníků uvítá i skutečnost, že vesnice Njeguši je místem, kde se vyrábí ten nejlepší černohorský pršut. Označení "njegušský pršut" je značka skutečné delikatesy, o níž Černohorci nepochybují, že je nejlepší na světě. Odtud pochází také velmi ceněný ovčí sýr, rovněž zvaný njegušský.

Další cesta po stupách Petra II. Petroviće vede do Cetinje, tedy původních historického hlavního města, kde vladyka sídlil. A zde je také památek na něho nejvíc.

Mladý Rade vstoupil jako mladík do pravoslavného kláštera, kde se stal mnichem a dostal jméno Petr, ale dlouho v klášteře nepobyl. Když v roce 1830 zemřel jeho strýc, vladyka Petr I. Petrović, zvolil černohorský sněm téhož roku novým vladykou sedmnáctiletého mnicha Petra pod jménem Petr II. Petrović-Njegoš. Brzy se ukázalo, že to byla velmi šťastná volba. Petr II. vynikal mimořádnou inteligencí a vědychtivostí. Ač vlastně samouk, získal brzy široký rozhled v oblasti evropské politiky, kultury, filozofie, práva i v oblasti hospodářského dění v Evropě. Studoval cizí jazyky, několika plynně hovořil, cestoval, získával zkušenosti a poznatky. Měl jasný přehled o tom co bude nutné v Černé Hoře změnit, aby překonala svou zaostalost, své středověké kmenové zvyklosti, svou chudobu.

Jedním z prvních jeho činů bylo vyhlášení trestního zákoníku (tzv. Zákony vlasti), výrazně omezil kmenovou uzavřenost v Černé Hoře, zlomil moc kmenových vůdců a pohlavárů, kteří proti němu marně intrikovali, mnohdy i za podpory z ciziny. K dosažení svých cílů, tj. především rozšíření kontaktů se světem, zmodernizování zastaralých polofeudálních poměrů, přiblížení země ostatní Evropě a trvalému politickému zajištění její svobody, byl nucen vládnout jako absolutní monarcha, který používal jako svého výkonného orgánu šestnáctičlenného senátu, jež tvořili jemu věrní černohorští kmenoví vůdci.

  Země byla nepředstavitelně chudá, protože Turci okupovali nejúrodnější části země. Černohorci se snažili zvrátit tento stav ve svůj prospěch, ale ani Njegoš nebyl ve válci s Turky moc úspěšný. Podařilo se mu však získat větší finanční podporu Ruska, než byla sjednaná jeho předchůdcem Petrem I. Ale ani jemu se nepodařilo pohnout ruského cara k vojenskému zásahu proti Turkům na Balkáně.

Na svých cestách po Evropě, kde se setkával se státníky a významnými osobnostmi cizích zemí, získával svým charismatem, vystupováním a politickým rozhledem sympatie pro svou malou zemi. Dokonce se mu podařilo vyjednat s Rakouskem pevné hranice mezi oběma zeměmi, což ve skutečnosti znamenalo určité uznání Černé Hory jako samostatného státu.

Aby vláda získala alespoň základní finanční prostředky pro prováděnou modernizační, osvětovou a vzdělávací činnost, zavedl Njegoš pravidelné vybírání státních daní.

Do doby Njegošova panování bylo obyvatelstvo Černé Hory úplně negramotné, až na jedince, kteří se učili čtení a psaní v několika místních pravoslavných klášterech. Njegoš založil první státní školu, a to v Cetinji v roce 1834. K rozšíření gramotnosti přispívala i jím založená státní tiskárna (ve stejném roce), která vydávala i učebnice a čítanky.

Jak uvedeno, sídelním městem Petra II. byla Cetinje. Městem ji na začátku Petrova panování nebylo možné nazvat - měla jen deset kamenných domů! Petr II. si v ní v roce 1838 postavil své sídlo. Byla to vlastně po staletích první význačnější budova v zemi, i když ve skutečnosti i ona byla dosti skromná. Měla je jedno poschodí. Pro tehdejší černohorské prostředí však byla velmi působivá. Zdaleka však nebyla jen sídlem vládce, sídlil tu i senát - tedy vláda, státní orgány, Nejegošova osobní garda, byly tu místnosti pro ubytování vzácných návštěv. Původní pojmenování Nový dům (Nova kuća) však bylo změněno, když si Njegoš nechal dovézt ze zahraničí a v rezidenci instalovat kulečník - biliár, který si neobyčejně oblíbil, a Černohorci jej nesmírně obdivovali. Od té doby zdomácnělo označení Njegošova sídla - Biljarda. Později Njegoš do této budovy umístil i sbírku trofejních zbraní a arzenál.

V tomto svém sídle vytvořil Petr II. i většinu svého díla (podle tradice pracoval na některých svých básních též na oblíbených místech na černohorském pobřeží; ta na svém putování po Njegošových stopách rovněž navštívíme). Jeho stěžejním básnickým dílem je Horský věnec (Gorski vjenac), který byl přeložen do mnoha jazyků, i do češtiny - naposledy v r.oce 1963 J. Hiršalem a O. Berkopcem. Líčí v něm vyhnání poturčenců z Černé Hory a je oslavou svobody, boje za ni a nesmrtelnosti obětí za svobodu; zdůrazňuje v něm myšlenku společného boje Slovanů proti nepřátelům a jednoty jižních Slovanů. Je pozoruhodné, že Petr II. tedy nejvyšší církevní hodnostář v zemi, vytvořil i jednu z nejkrásnějších milostných básní napsaných v srbštině (Noć skuplja rijeka); přitom žil v celibátu a není nic známo o jakékoli ženě v jeho životě.

Oficiálním muzeem se Biljarda stala až v roce 1951. V tomto muzeu jsou nyní mj. soustředěny i Njegošovy osobní věci, dokumenty, rukopisy jeho děl, osobní dopisy, závěť, osobní knihovna aj. Jsou tu výtvarná díla inspirovaná jeho tvorbou a jeho osobností, jeho portréty, jeho tradiční slaností oděvy aj. Černohorci s pohnutím vyhledávají zejména vystavené křeslo, na němž Petra II., vlastně již umírajícího (zemřel mladý, ve věku 38 let, na tuberkulózu), vynesli jeho Černohorci do svahů Lovćenu, aby ještě naposled před smrtí viděl milované panorama.

Místem, které je i v povědomí Černohorců nejvíc spjato s Petrem II. Petrovićem je však pohoří Lovćen. Tam, na Jezerském vrchu (Jezerski vrh, 1660 m) je v monumentálním mauzoleu Petr II. pohřben Již za života projevil Njegoš, který si byl vědom své smrtelné nemoci, již se marně pokoušel léčit, přání mít svůj poslední odpočinek na Lovćenu, odkud je jedinečný pohled na značnou část Černé Hory i na moře. Jezerský vrch si sám vybral za místo pro svůj hrob - nechtěl být pohřben na nejvyšší hoře Lovćenu - na Štirovniku (1748 m), který by měl podle jeho slov být vyhrazen v budoucnosti pro významnější a větší osobnosti než byl on sám. Na Jezerském vrchu dal v roce 1845 postavit za tím účelem malou kapičku. Po smrti mu však nebylo dopřáno klidu. Rakušané kapičku za První světové války v roce 1916 zničili, Njegošovo tělo bylo přeneseno a pochováno v Cetinji. Po válce, v roce 1925 dal jugoslávský král Alexandr Karadjordjević kapli obnovit a ostatky Njegošovy byly do ní přeneseny. Za socialistické Jugoslávie v roce 1974 došlo k realizaci starších projektu Njegošova mauzolea; jeho autorem byl velký jugoslávský umělec Ivan Meštrović. Stavba monumentálního mauzolea - kaple na exponovaném místě na tomto vrcholku Lovćenu a její sochařská výzdoba, rovněž z Meštrovićovy dílny, nebyla jednoduchou záležitostí vzhledem k obrovským problémům při dopravě velkého množství materiálu do obtížně přístupného horského terénu, ale jeho konečná podoba působí vskutku velkolepě. Interiéru vévodí Njegošova socha vysoká přes tři a půl metru, vážící 28 tun (vytvořil ji podle Meštrovićova návrhu sochař Andrija Krstulović). Od místa pod vrcholkem Jezerského vrchu, kam lze dojet autem, vede na vrchol, k mauzoleu tunel se 460 schody. Absolvovat je je fyzicky dosti náročné, ale to neodrazuje návštěvníky, mezi nimi i staré a tělesně postižené Černohorce, od výstupu k místu Njegošova posledního odpočinku.

  Njegošovu významnou postavu připomínají ještě některá místa na pobřeží a v jeho blízkosti, která měl rád nebo která pro něho znamenala vzpomínky z dětství.

Tak např. v Tople (na okraji černohorského přímořské město a letoviska Herceg-Novi) vzdělával tehdy dvanáctiletého Njegoše místní duchovní Josip Tropović. Žil tu v jeho domku u hřbitova poblíž kostela sv. Spasitele (Sv. Spas) . Před kostelem se nyní nachází Njegošova bista.

Již jako černohorský vládce pobýval Njegoš rád v klášteru Podostrog (2 km severně os Budvy), v němž byla vladycká rezidence. Býval tu častým hostem a napsal zde i část svého díla - Slobodiadu a část Horského věnce. Podle tradice byl jeho oblíbeným místem i ostrůvek sv. Mikuláše (Sveti Nikola) v Budvanském zálivu, v těsné blízkosti staré části města Budva.

A tady, v krásném městečku Budva také končí naše putování po stopách velkého syna černohorského národa.